Založit webové stránky nebo eShop

O ČSV

Základní informace o Československém vlčáku

Níže se dozvíte nejrůznější informace a zajímavosti.
V podsekcích se dozvíte informace o historii vzniku plemene, jeho standardu a zdravotních tématech.

Jak je naše národní plemeno propagováno v zemi jeho největší popularity - Itálii, se můžete podívat zde

..........................................................................................................................................
Níže najdete několik článků jenž se více či méně týkají Československého vlčáka.

Autorem textů je pan Ing. Jindřich Jedlička, kterému tímto děkuji za možnost použití jeho textů na těchto stránkách. Další články nejen o ČSV pak najdete zde

......................................
Československý vlčák nebo vlk?

Když jsem před třemi lety psal rukopis k své skromné části knížky pana Hartla "Československý vlčák", dotknul jsem se v kapitolce "Chovatelský cíl" i otázky po smyslu existence našeho plemene. Je to dobrá otázka. Myslím že opomíjená. Prosím Vás o krátké zamyšlení nad tou otázkou, a dovoluji si Vás obtěžovat několika následujícími řádky.

Československý vlčák je pracovním plemenem. K získání vrcholových titulů potřebuje zkoušky z výkonu. Dosahuje jich. To je v pořádku. Je mimořádně odolný, vytrvalý, má vynikající smysly, především čich. To je v pořádku.
Ale jak velký podíl narozených štěňat je pracovně veden a prakticky využíván? U kterých zkoušek či v jakém pracovním výkonu jsou využity mimořádné fyzické kvality československých vlčáků? A jak velký podíl psovodů s ambicemi směřujícími k vrcholovému výcviku psů si volí plemeno československý vlčák pro jeho vlastnosti?
Smutná čísla by to pro nás byla, nepropadejme nadějím ...
Jenže československý vlčák žije, jeho populace roste, jeho majitelů přibývá. Jak je to u pracovního plemene možné, když výcvikáři ho nevyhledávají, a jeho charakteristické vlastnosti jako odolnost, vytrvalost a ostré smysly nejsou pro zkoušky dle platných zkušebních řádů podstatnou předností? Kde se berou noví milovníci plemene československý vlčák? Proč lidé chovají toto plemeno? Proč ho chovám já? A proč právě Vy?
A proč ne, nabízí se krátká odpověď. Lidé chovají ledaco. Pudlíky i dravé piraně. Štíry i jedovaté hady. Chameleony, varany i opičky. Lidé sedí ve věznicích mnoha vzdálených zemí za pašování chráněných druhů zvířat. Jednotlivci i státní instituce obcházejí mezinárodní dohody CITES. Kradou papoušky ze zoologických zahrad. A pak si svá zvířata označují mikročipy, aby je mohli identifikovat, až jim je někdo ukradne. Pštrosí maso i vejce či krokodýlí kůže jsou produkovány komerčními farmami. Soukromí majitelé chovají americké pumy, ussurijské tygry, perské levharty, kanadské i eurasijské vlky...
Chovat vlky, mít doma vlka ...
Nic nového pod Sluncem. Lois Crislerová to popsala v knížce Život s vlky. Jaromír Holeček v Osamělé vlčici. Erik Zimmen ve studii Vlk. Eberhard Trummler v knížce ...
Zkrátka příkladů je dost. Vlky chová kdekdo, jen se obávám, že mají něco společného. Nemohou se plně adaptovat na život v zajetí, a člověk jim přes všechnu snahu přijatelné podmínky nabídnout nedokáže. Vlci v zajetí trpí. Přečtěte si, prosím Vás o to, třeba hned první citovanou knížku a zamyslete se nad koncem příběhu.
Znám vlky. Pracuji se skupinou osmi vlků v ZOO Brno. Vídáme se denně, poznají mne z dálky. Vítají mne. Důvěřují mi. Důvěřují? Znají ten rituál. Příchod, oslovení jménem, vlčí pozdrav. Vyskakují k ochozu, zkouší mi olíznout podanou ruku. Sledují mne podél oplocení výběhu. Dominantní vlčice jde vedle mne, ostatní zahání. Jde sebevědomě, sebejistě, oddělená plotem. Ostatní ji následují, trošku se hádají o pořadí, jsou tak blízko. Stačí odemknout visací zámek, otevřít branku a ... kde jsou vlci?
Mladší zmizeli v noře, starší se tlačí na opačné straně výběhu, jen dominantní vlčice je asi v polovině a vrčí. Otočím se zády a nevšímám si jí, odváží se o něco blíž. Otočím se čelem, vyštěkne a couvne. Vykročím k ní, prudce uskočí a prchá, zatímco zbytek smečky definitivně zmizel v noře. To měla být ona důvěra? Ale ne, i po letech jen adaptace, zvyk. Musíte odebrat vlčátko matce, vytrhnout zvíře z přirozené sociální skupiny, aby bylo nuceno vytvořit si náhradní sociální vazbu na člověka. A potom ?
Vlče žije s námi. Zná několik osob, ve známém prostředí vypadá spokojeně. Na důvěrně známých místech si hraje, dovádí, těší se ze života. Několik okamžiků strávených pozorováním vlčete může člověku doplnit pohár chuti do života, přidat optimismu. Chvíle pozorování hry vlčat vyváží včerejší hádku s šéfem i pohled na poslední výplatní pásku. Pro nás. Pro lidi odtržené od přírody, vyřazené z ekologických vztahů či vyhnané z ráje - jak komu libo. Za jakou cenu ? Čím platí vlk za chvíli lidského potěšení ?
Z pohledu vlka je lidský svět děsivý. Je chudý na podměty, proti běžnému biotopu vlka je takřka měsíční krajinou, avšak ty podměty, které přece přicházejí, mají naprosto nepřiměřenou intenzitu. Nedostatek jemných podmětů, přinášejících informace o okolním světě a zaměstnávajících vlčí nervový systém, je v lidské "civilizaci" zrůdně doplňován náhlými nárazy zvuků, pachů a světel tak silných, že na nich pro vlka není nic k hodnocení - jeho jedinou myslitelnou reakcí musí být zoufalý pokus o útěk do větší vzdálenosti.
Vlk je zrozen pro život v přírodě: Slyší vytí svých druhů na mnoho kilometrů i pohyb myšky pod vrstvou sněhu, vidí v šeru a registruje pohyb i v nepatrném zbytkovém světle, cítí stopu zvěře po mnoha hodinách, větří kořist na stovky metrů. Aby uspěl a přežil, vyhodnocuje současně množství informací příjmaných všemi smysly. Posuzuje naděje i rizika. Vyzná se v počasí, ví, kdy vystoupit do hor a kdy zůstat v údolí. Odhadne bezpečnou sílu ledu na řece i dobu, do kdy se ještě bude moci bezpečně vrátit před oblevou. Vyzná se v geologii a dokáže vyhrabat noru tak, aby se nesesula ani nebyla za půl roku zalita vodou. Vyzná se v ekologii a ví, kdy bude místní populace hlodavců gradovat a kdy začne jejich četnost klesat. Zná zákonitosti tahu jiných zvířat. Vyzná se v etologii a dokáže hodnotit chování velkých kopytníků i ovlivňovat podle své potřeby chování stáda. Mnoho má vrozeného. Snad ještě více se učí. Učí se sám metodou pokusu a omylu. Učí se ve smečce z omylů druhých. A učí svá mláďata, aby zvýšil jejich šanci na přežití. Učí je vyhodnocovat jemné podměty. Učí je posuzovat naděje a rizika. A učí je chování ve smečce - sociálnímu chování společensky žijícího zvířete.
Vytrhněte vlka z jeho biotopu. Však on si zvykne. Do smrti se sice bude děsit neznámých podmětů z lidského okolí, ale ve známém prostředí bude "spokojený". Vám asi nebude vadit, že jeho nervový systém nemá dost podmětů k vyhodnocování, dost možností k rozhodování. Nikdy se nebude rozhodovat, kdy vystoupit do hor a kdy sestoupit do údolí. A nikdy to nenaučí svá mláďata. Řetězec učení z generace na generaci bude navždy přerušen. Vlk už nebude vlkem. Ani původní ekosystém bez vlka ovšem už nikdy nebude původním ekosystémem.
Vlci zasluhují ochranu. Ale nejsou na tom (zatím) tak zle, aby adekvátním způsobem ochrany jejich druhu byl záchranný chov. Vždyť vlci se poměrně snadno množí, pár mívá za normálních okolností štěňata každoročně a ve vrzích je více mláďat. Důvodem jejich ohrožení je úbytek životního prostoru - devastace přirozených ekosystémů, ale především jejich přímé pronásledování. Vzpomeňme na Beskydy - jak rychle byly požadovány výjimky ze zákona, jak brzy po objevení jediné(!) smečky byly navrhovány "regulační (!)" odstřely, jak rychle někdo stihl vypsat odměnu za nelegální usmrcení chráněných vlků. A jak rychle se dostalo do sporu ministerstvo zemědělství s ministerstvem životního prostředí o tom, zda má být vlk chráněným druhem nebo hájenou zvěří, aneb "z které kapsy vytáhne stát korunu". Troufám si tvrdit, že hlavním faktorem působícím devastaci populací vlka (i např. rysa) jsou předsudky lidí, zejména lidí v přírodě ozbrojených - myslivců. Zatím co veřejně si myslivecká loby připisuje (obvykle málo podložené) zásluhy na ochraně přírody, uvnitř mysliveckých společností panuje dojemná shoda nad přijatelností a odůvodněností nelegálních odstřelů šelem i dravých ptáků a sov. Nezmění-li se veřejné mínění v této věci, budou myslivci dále porušovat zákon (jednotlivě), tolerovat a skrývat porušení zákona (kolektivně) a zasazovat se o výjimky a změny zákona (organizovaně).
Ochrana vlků začíná u veřejného mínění. U přesvědčování lhostejných, hrabivých, nikdynespokojených pitomců, aby kousek Světa nechali Přírodě či Bohu - jak komu libo. Chov vlků v zajetí není vhodnou cestou (a každý skandál vyvolaný případným únikem chovaných zvířat je pro ochranu vlků neštěstím). Chraňme vlky, bojujme za ochranu vlků, ale nechovejme je doma !!!
Chovejme československé vlčáky. Naše plemeno za to stojí. Českoslovenští vlčáci již dávno nejsou kříženci vlka a psa. Jsou plemenem psa. V přírodě jsou sice "jako doma", jenže i mezi lidmi jsou "doma". A možná, že přirozená krása československého vlčáka občas někomu připomene, že ještě krásnější tvor, vlk, bojuje o přežití.

Autorem článků je pan Ing. Jedlička, texty byly s laskavým svolením autora převzaty z výše uvedeného odkazu.

.................
"Potomci vlků"

Úvod
Šelmy jsou fascinující tvorové. Jen málokdo k nim má neutrální vztah. Často je i pro vzdělané a zasvěcené pozorovatele obtížné udržet si objektivní přístup. Omezenými lidmi zvířata zavrhovaná, po staletí pronásledovaná a na mnoha místech vyhubená, přírodními národy obdivovaná, respektovaná a v některých kulturách i uctívaná. Nejhorší z lidí šelmám přisuzují své vlastní, typicky lidské vlastnosti. Nejlepší z lidí zasvětí celý svůj život, aby ochránili poslední enklávy jejich životního prostoru, aby byl zachován jedinečný genofond těchto druhů.
Zvláštní postavení zaujímá vlk (Canis lupus, LINNAEUS, 1758), druh kdysi rozšířený po téměř celé severní polokouli. Stěží bychom našli zvíře více zapletené do sítě lidských předsudků a pověr, šelmu více pronásledovanou, hubenou snad všemi způsoby včetně střelby z letadel či kladením pastí a jedovatých návnad. Přesto vlci na některých místech přežívají, především díky své mimořádné schopnosti přizpůsobení, díky své variabilitě. Vlk ovšem není jen obětí hysterie farmářů a pastevců, ziskuchtivosti lovců kožešin či zvrhlosti myslivců a střelbychtivých dobrodruhů. Vlk je totiž nepochybně předkem nebo jedním z předků psa domácího, tedy všech našich mazlíků od malinké čivavy po nejtěžší molossy. I když některé vlastnosti vlků z doby před více než deseti tisíci lety stěží můžeme srovnávat s dnešními zdecimovanými populacemi stejného druhu, a i když mnozí badatelé pozorovali u různých plemen psů i prvky chování charakteristické například pro šakala, vlk zůstává nejpravděpodobnějším kandidátem pro "určení otcovství" domácího psa.
Nepřekvapí proto, že milovníci zvířat a přírody vždy znovu a znovu přicházeli na myšlenku vrátit psu některé vlastnosti jeho předka, které ztratil během tisíců let života v lidské civilizaci. Vlčí chytrost, která mu radí jak se vyhnout pastím a návnadám, vlčí vytrvalost, díky které překoná lehkým klusem stovky kilometrů, vlčí odolnost, která mu umožňuje žít za polárním kruhem i ve stepích a polopouštích subtropů, sílu, se kterou vůdčí vlk zastaví v běhu obrovského losa nebo samce karibu a zároveň obratnost, se kterou stejné zvíře chytí myš ve vysoké trávě i vrabce v letu. Schopnosti čichu i ostatních smyslů, které si stěží dokážeme představit. Inteligenci, která umožňuje vlkům ve smečce bohatou vzájemnou komunikaci, i silné emoce, které drží smečku pohromadě, umožňují vlčímu páru žít léta v monogamním partnerství, a vychovávat své potomky i v druhém roce jejich života. Samostatnost a sebejistotu, se kterou vůdčí jedinec ve smečce nese svou odpovědnost za ostatní, i toleranci a disciplínu, díky které se vytvoří funkční a spolehlivá hierarchie členů smečky.
Samozřejmě, všechny uvedené vlastnosti najdeme i u domácích psů, jen jaksi "zředěné". Snad proto lidé chovají více než tři sta plemen psů, že každé plemeno charakterizují jen některé z vlastností a schopností vlků. Tyto kvality pak bývají cílenou plemenitbou zdůrazněny, někdy přivedeny až do extrémů hraničících s životaschopností zvířete. Přirozenou a "přírodní" harmonii však nalezneme jen u vlka, a potom u Bílého Tesáka od Jacka Londona. Jen u Bílého Tesáka ?

Jaký je vlastně Československý vlčák?
Jednoduchá odpověď : Nádherný ! Skvělý ! Jedinečný !
Možná je dobré dodat: Pro toho, kdo ho dokáže docenit. Mnoho lidí se domnívá, že Příroda dělá všechno úplně špatně. Musí přijít člověk, aby to napravil. Z tohoto pohledu je ovšem československý vlčák krokem zpět. Jestli se domníváte, že rovný hřbet je horší než šikmý, dozadu spadající, kupte si raději německého ovčáka. Má-li být podle vás spodní čelist delší než horní, kupte si boxera. Když se vám nelíbí hustá, vlkošedá srst, zkuste třeba peruánského naháče. A nechcete-li, aby váš pes byl hrdou a samostatnou osobností, doporučuji pejska plyšového. Československý vlčák je alternativou pro všechny, kdo se chtějí s Přírodou smířit. Dokáže vám totiž nastavit zrcadlo i ukázat cestu.
Československý vlčák "stavbou těla, pohybem, osrstěním, barvou srsti a maskou připomíná vlka", říká hned v úvodu standard FCI číslo 332. Je to patrně nejdůležitější věta z celého pětistránkového dokumentu, protože nedovoluje chovatelům zacházet do krajností tak, jak to můžeme vidět u celé řady "ušlechtilých" plemen psů. Jestliže je vlk vzorem pro československého vlčáka, pak budou-li chovatelé přibližovat své psy k ideálu standardu, budou se blížit i k přírodní harmonii vlka. Avšak budou-li mít v budoucnu tendenci vzdálit se přírodě, pak se odchýlí i od standardu. Chovatelé československého vlčáka tak konečně odmítli ideu, která staví člověka nad okolní svět a lidské dílo nad "pouhé" výtvory přirozené evoluce. I když můžeme obdivovat rozmanitost psích plemen a žasnout nad neuvěřitelnou mnohotvárností domácího psa, neměli bychom jen proto zapomínat, že člověk domestikací vlka nevytvořil novou kvalitu. Naopak, proces "zdomácnění" znamenal především ochuzení původního genofondu, a rovněž zachování, rozmnožení a upevnění mutací - dědičných poruch, vad, a chorob, které by v přírodě byly přirozenou selekcí odstraněny, jejichž nositelé by nemohli přežít. Řada "charakteristických plemenných znaků" psů není nic jiného než příbuzenskou plemenitbou upevněná vrozená anomálie, dědičný defekt, který se z jakéhosi důvodu lidem zalíbil. Chovatelé československého vlčáka se rozhodli pro návrat k Přírodě, nechtějí doma chovat "mutanty".
Neméně důležitá část standardu je ovšem charakteristika povahy československého vlčáka: "Temperamentní, velmi aktivní, vytrvalý, učenlivý, rychle reagující. Neohrožený a odvážný.. Nedůvěřivý, ale bezdůvodně nenapadá. Svému pánu projevuje neobyčejnou věrnost. Odolný proti povětrnostním vlivům. Všestranně upotřebitelný." Strohá a heslovitá řeč standardu je zde dokonale výstižná. Ano, právě takový je československý vlčák. A nejen takový.
Českoslovenští vlčáci jsou velmi společenští, ale současně nezávislí, samostatní. Milují společnost lidí i psů, jsou hraví, velmi inteligentní. Rychle vypozorují charakteristické rysy lidské komunikace, gesta, intonace hlasu, stereotypy v chování lidí i často se opakující slova a zvukové signály. Přizpůsobí se i městským podmínkám, životu v bytě v nájemním domě. Naopak velmi těžko snáší samotu a pocit izolace, odvržení. Nikdy by proto neměli být chováni "u boudy", nesmí zůstat osamělí jako jakýsi "živý inventář dvora". Kdo si pořídí československého vlčáka, bere na sebe závazek uspokojovat po celý jeho život jeho potřeby. Pro československého vlčáka je potřebou i "smečka", společenství. Žijete-li s československým vlčákem, brzy zjistíte, jak změnil a obohatil váš život. Je nejen jiný než člověk, je i jiný než většina psů. Komunikovat s československým vlčákem, sledovat a poznávat jeho chování, reakce i emoce a jejich projevy, to je jako nahlédnout na kraj jiného, širšího světa.
Dospělý československý vlčák je "dospělejší" než jiní psi. Je samostatnější, sebevědomější. Zejména při výcviku si většina psů zachovává spontánnost štěněte, je snadné je motivovat. U československého vlčáka je tomu naopak. K výcviku musíme vždy najít silnou motivaci. Nesnáší jednotvárnost, stereotyp, odmítá několikrát opakovat stejný cvik. Díky svým mimořádným fyzickým schopnostem (ostrost smyslů, aktivita, vytrvalost, odolnost) jsou českoslovenští vlčáci schopni i mimořádných výkonů.. Bleskurychle reagují, dokáží se zorientovat v nezvyklých situacích, samostatně se rozhodovat, improvizovat. Vztah mezi psem a psovodem je však spíše partnerský než podřízený. Jestliže jej u ostatních plemen můžeme přirovnat k vztahu dítěte k rodičům nebo učitelům, pak dospělý československý vlčák se k člověku chová jako dobře placený, vysoce kvalifikovaný odborník ke svému šéfovi. A chováte-li československých vlčáků víc, vůdce smečky se stává "předákem odborů". Určitá nezávislost však neznamená, že by vztah československého vlčáka k lidem, k rodině majitele, byl slabý. Naopak, "svou smečku" bere velmi vážně a špatně snáší změnu pána.
Skutečným zážitkem je sledovat život skupiny několika vlčáků. Po vlcích jim totiž zůstaly zachovány i ty komunikační schopnosti a sociální vazby, které psi v průběhu domestikace ztratili. Ve skupině vznikají vztahy odpovídající vlčí smečce. Teprve když můžeme pozorovat vlkům podobné psy, zjistíme, o co jsou ochuzena ostatní plemena. Změněná barva, délka i struktura srsti, měkké, zavěšené ušní boltce loveckých psů, kupírované ocasy, výběrem zvýšená štěkavost a s tím spojené omezení ostatních zvukových projevů - to vše omezuje schopnost vzájemné komunikace psů. Snad to lidem v průběhu tisíciletí vyhovovalo, snad ochuzená komunikace psů s vlastním druhem vedla k jejich těsnější závislosti na lidech. Naopak českoslovenští vlčáci se dorozumívají nejenom štěkáním, vrčením či kňučením, upřeným nebo uhýbajícím pohledem, držením těla, pohyby uší a ocasu, pachovými signály. Už jen škála zvuků je stěží popsatelná, a samotné "vlčí vytí" má mnoho variací, zatímco štěkání je méně časté. I optické signály vlků jsou u československého vlčáka zachovány. Svůj význam má například bílá "maska" na tlamě, lících a přední části krku. Při různém postavení srsti a rtů zcela mění mimiku obličeje, už malá štěňata spolehlivě reagují na změnu "grimasy" rodičů. Vlkošedá srst má světlejší podsadu a černé konce krycích chlupů - pesíků. Pouhým naježením srsti se náhle změní barva psa. Při hrozbě se např. zvýrazní půlměsíce světlé srsti za lopatkami. Některé světlé nebo tmavé okrsky srsti vyrůstají právě na místech kožních pachových žlázek, kde se psi často očichávají. Pohybuje - li se smečka psů terénem, vedoucí zvíře nese ocas srpovitě vzhůru. Jakmile na něco zajímavého narazí, srst na ocase se rozevře a doslova zasvítí světlá podsada dosud krytá tmavými pesíky. Ostatní zvířata okamžitě reagují ...
Pár československých vlčáků vytváří dlouhodobé partnerství. Feny často hárají jen jednou v roce, stejně jako vlčice. Mateřské chování fen je dokonalé. Ostatní dávají matce a štěňatům přednost u krmení, nosí jim potravu, pomáhají štěňata čistit, hlídají a chrání je, okamžitě reagují na každé zakňučení štěněte. Smečka společně vychovává štěňata, avšak mnohem citlivěji, než můžeme vidět u jiných psů. "Trestem" za špatné chování je, když si dospělý pes přestane hrát, odejde od štěňat a ignoruje je. Druhým varováním je zavrčení. Když dospělý jemně uchopí štěně zuby, musí už mít opravdu pádný důvod. Štěňata jsou velmi vitální, aktivní a odolná.. Je nezbytné, aby se brzy seznámila s lidmi, přivykla si na chování, pohyby a hlasy lidí, získala k nim důvěru. Pak budou po celý život vyhledávat lidskou společnost a kontakt s lidmi.

A jaký není?
Převažují-li u lidí předsudky vůči vlkům nad objektivním přístupem, zachází-li pověry až do kampaní za odstřel několika "zatoulaných" jedinců ohroženého druhu, sotva překvapí, že se i psi podobní vlkům a s vlčími předky v rodokmenech snadno stávají obětí předsudků. Na kolika cvičištích již byli "předem" odmítnuti majitelé československých vlčáků, kolik "zaručených" informací o československém vlčáku rozšířili lidé, kteří nejen že tohoto psa nikdy nechovali, ale ani neměli příležitost blíže se s ním seznámit. Občas dojde i k humorným situacím, když podobný "odborník" začne před špatnými vlastnostmi československých vlčáků varovat jejich dlouholeté chovatele. Má pak vůbec smysl pevně zakořeněné předsudky vyvracet? Pokusme se o to. Jaký tedy n e n í československý vlčák?
Především není příliš "ostrý", kousavý, agresivní. Snad za tuto pověru může pohádka o Červené Karkulce, snad hollywoodské scénáře o zlatokopech roztrhaných na Aljašce hladovými vlčími smečkami. Československému vlčáku se však taková představa vůbec nepodobá. Chcete-li psa agresivního, nabízí se zcela jiná plemena, hledejte mezi teriéry, knírači a pinči, a je-li to stále málo, jsou tu bulteriéři nebo pitbulové. Můžete si přinést třeba tříměsíční štěňátko s polozahojenými jizvami na těle - buď ho zranili sourozenci, nebo vlastní matka. U československého vlčáka podobné vlastnosti nehledejte. Vlci by dávno vyhynuli, kdyby se chovali podle lidských představ a měřítek. Aby se smečka nerozpadla, musí být velmi tolerantní a snášenliví. Většina konfliktů je vyřešena jen pomocí rituálů, hrozbou, náznakem útoku, imponujícím postojem. Vznikající napětí mezi zvířaty se odreaguje ve hře a honičkách. Pro československého vlčáka jsou lidé "vlastním rodem" a rodina "vlastní smečkou". Chová se k nim stejně mírně. Výcvik obrany, ochrany psovoda i zadržení pachatele není založen na agresivitě, ale na loveckém pudu, který je po vlcích velmi silný. Figurant není pro československého vlčáka "nepřítelem", ale "kořistí" nebojuje s ním - loví ho.
Československý vlčák není ani "bázlivý", ani "plachý", nereaguje v afektu. Jistěže - vlk se takovým někdy jeví. I kříženci první generace byli trochu "problémoví", potřebovali dlouhý čas k adaptaci na nové prostředí a podměty, často přijali jen jediného psovoda. Od té doby však uběhlo mnoho let, byla odchována řada generací. Českoslovenští vlčáci byli vybíráni z těch kříženců, kteří nejlépe spojovali vlčí a psí vlastnosti, a výběr povahově nejvhodnějších zvířat pokračuje stále. Přitom byly získány mnohé nové poznatky.
Vlk nemá slabou nervovou soustavu, jen vytrvalé pronásledování lidmi ho přimělo k mimořádné ostražitosti. Doba, která uplynula od vynálezu střelných zbraní, však byla patrně příliš krátká na to, aby strach z člověka byl u vlka dědičně upevněn. Vždyť primáti, včetně člověka, nepředstavovali pro psovité šelmy žádné nebezpečí po miliony let. Ostražitost je u divokých zvířat přirozená, plachost a strach z lidí je však nový, a předává se jako zkušenost - učením. Vlčata včas odebraná matce se chovala zcela jinak, než jejich sourozenci, kteří se naučili reagovat na varovné signály vlčice. Totéž platí i o křížencích prvních generací, jejichž matkou byla vlčice. Již druhá generace se chováním podstatně liší. Podmínkou je však, aby se štěňata dostala do intenzívního kontaktu s lidmi mezi 3. a 7. týdnem života - v době tzv. fáze vtiskávání, kdy si obraz lidí ztotožní s obrazem vlastního druhu.
I československý vlčák bývá ostražitý, nedůvěřivý. Říká to i ostatně i standard plemene. Nejedná impulzívně, slepě, bezhlavě. Dokáže na základě předchozích zkušeností vyhodnotit situaci. Ale rozhodně není málo odvážný.
Československý vlčák konečně není ani "krvelačnou šelmou" nebezpečnou pro domácí a hospodářská zvířata. Samozřejmě že má silné lovecké instinkty, to mají ovšem i všechna lovecká plemena psů, a naprostá většina ostatních plemen. Lovecký pud se dá výchovou usměrnit, vychovaný československý vlčák si nemusí vůbec všímat domácích zvířat ani zvěře v přírodě.

Proč tu je Československý vlčák?
Jednoduchá odpověď: Protože jsou tu lidé, kteří ho milují, kteří již nechtějí žádné jiné plemeno psa. A takoví lidé jsou dnes v celé Evropě. Protože československý vlčák je skutečně výjimečný nejen jako pracovní pes, ale zejména jako náš most zpátky k přirozenějším měřítkům a hodnotám.
Původně vojenský experiment umožnil uskutečnit sen o "psu-vlku", který by se na lidi mohl podívat vlídněji, beze strachu.
A jestli nikdo jiný, pak alespoň chovatelé československých vlčáků se u nás už dívají jinak na vlka. Vlídněji, bez předsudků.

Autorem článků je pan Ing. Jedlička, texty byly s laskavým svolením autora převzaty z výše uvedeného odkazu.

..................
Chovatelský cíl

J.Jedlička

Cíle křížení a chovu československého vlčáka prodělávají svůj vývoj. Původním záměrem bylo jen ověřit v experimentu, zda může být přikřížením vlků zlepšen zdravotní stav, odolnost a vytrvalost služebních psů u Pohraniční stráže. Samozřejmou podmínkou byla dobrá cvičitelnost a předpoklady k pracovnímu využití, zatímco vzhled a tělesná stavba kříženců byly sledovány jen právě v souvislosti s jejich vytrvalostí a celkovou kondicí.
Se snahou o založení chovu nového čistokrevného plemene se požadavky zvýšily. Vzhled - exteriér - psů přestal být druhořadou záležitostí. Dříve žádané "mezitypy" se znaky vlků i německých ovčáků postupně ustupovaly jedincům s převahou znaků vlka.
V civilním chovu pak již od počátku platí pravidlo: Československý vlčák se má co nejvíce podobat vlku. I současný, mezinárodně uznaný standard říká: "Stavbou těla, pohybem, osrstěním, barvou srsti a maskou připomíná vlka." Ve standardu však najdeme i podrobnou charakteristiku požadovaných povahových vlastností: "Československý vlčák je vysoce temperamentní a aktivní, jeho smysly jsou silně vyvinuty, převládá orientační a aktivně obranná reakce. Je nedůvěřivý, ale bezdůvodně nenapadá. Svému pánovi projevuje neobyčejnou věrnost. V boji je neohrožený a odvážný, má předpoklady pro všestrannou upotřebitelnost."
Čím se tedy československý vlčák odlišuje, co nese se svou kůží na trh ?
Spolu s pevným zdravím, vitalitou, přírodními instinkty, nezávislostí, odolností a jemnou krásou dítěte přírody přináší světu i významné poselství: Nezakrývá svůj přírodní původ.
Chovatelé všech možných psích ras se po generace snaží odlišit a vzdálit svá zvířata od jejich přírodních předků; z vyvážené harmonie vlastností vyjímají malou část, kterou zdůrazňují do extrému, z mutací a dědičných defektů vytváří ideály krásy (někdy až na hranici životaschopnosti zvířat). Právě českoslovenští chovatelé však našli odvahu postavit se proti proudu.
Vzorem pro československé vlčáky je a zůstane prapředek všech psů - vlk - v celé své kráse a síle, ale i přizpůsobivosti a proměnlivosti. Proto i standard požaduje jednotu v typu i zbarvení, ale současně dává prostor pro přiměřenou variabilitu a tím umožňuje rozvoj chovu do šíře a zachování dědičného zdraví v populaci.
Chov československého vlčáka nikdy a za žádných okolností nebude směřovat proti přírodním zákonitostem; československý vlčák se ze všech známých plemen nejvíce vzdaluje tomu, co bývá nazýváno "násilným chovem".

Zdroj: Časopis FAUNA č. 22/1999
(převzato z webu: http://www.prizrak-karpat.webnode.cz/chovatelsky-cil/)

.........................
O vlcích a čs. vlčáku

J.Jedlička
Československý vlčák je pracovním plemenem. K získání vrcholových titulů potřebuje zkoušky z výkonu. Dosahuje jich. To je v pořádku. Je mimořádně odolný, vytrvalý, má vynikající smysly, především čich. To je v pořádku.
Ale jak velký podíl narozených štěňat je pracovně veden a prakticky využíván? U kterých zkoušek či v jakém pracovním výkonu jsou využity mimořádné fyzické kvality československých vlčáků? A jak velký podíl psovodů s ambicemi směřujícími k vrcholovému výcviku psů si volí plemeno československý vlčák pro jeho vlastnosti?
Smutná čísla by to pro nás byla, nepropadejme nadějím ...
Jenže československý vlčák žije, jeho populace roste, jeho majitelů přibývá. Jak je to u pracovního plemene možné, když výcvikáři ho nevyhledávají, a jeho charakteristické vlastnosti jako odolnost, vytrvalost a ostré smysly nejsou pro zkoušky dle platných zkušebních řádů podstatnou předností? Kde se berou noví milovníci plemene československý vlčák? Proč lidé chovají toto plemeno? Proč ho chovám já? A proč třeba právě Vy?
A proč ne, nabízí se krátká odpověď. Lidé chovají ledaco. Pudlíky i dravé piraně. Štíry i jedovaté hady. Chameleony, varany i opičky. Lidé sedí ve věznicích mnoha vzdálených zemí za pašování chráněných druhů zvířat. Jednotlivci i státní instituce obcházejí mezinárodní dohody CITES. Kradou papoušky ze zoologických zahrad. A pak si svá zvířata označují mikročipy, aby je mohli identifikovat, až jim je někdo ukradne. Pštrosí maso i vejce či krokodýlí kůže jsou produkovány komerčními farmami. Soukromí majitelé chovají americké pumy, ussurijské tygry, perské levharty, kanadské i eurasijské vlky...
Chovat vlky, mít doma vlka ...
Nic nového pod Sluncem. Lois Crislerová to popsala v knížce Život s vlky. Jaromír Holeček v Osamělé vlčici. Erik Zimmen ve studii Vlk. Eberhard Trummler v knížce ...
Zkrátka příkladů je dost. Vlky chová kdekdo, jen se obávám, že mají něco společného. Nemohou se plně adaptovat na život v zajetí, a člověk jim přes všechnu snahu přijatelné podmínky nabídnout nedokáže. Vlci v zajetí trpí. Přečtěte si, prosím Vás o to, třeba hned první citovanou knížku a zamyslete se nad koncem příběhu.
Znám vlky. Pracuji se skupinou osmi vlků v ZOO Brno. Vídáme se denně, poznají mne z dálky. Vítají mne. Důvěřují mi. Důvěřují? Znají ten rituál. Příchod, oslovení jménem, vlčí pozdrav. Vyskakují k ochozu, zkouší mi olíznout podanou ruku. Sledují mne podél oplocení výběhu. Dominantní vlčice jde vedle mne, ostatní zahání. Jde sebevědomě, sebejistě, oddělená plotem. Ostatní ji následují, trošku se hádají o pořadí, jsou tak blízko. Stačí odemknout visací zámek, otevřít branku a ... kde jsou vlci?
Mladší zmizeli v noře, starší se tlačí na opačné straně výběhu, jen dominantní vlčice je asi v polovině a vrčí. Otočím se zády a nevšímám si jí, odváží se o něco blíž. Otočím se čelem, vyštěkne a couvne. Vykročím k ní, prudce uskočí a prchá, zatímco zbytek smečky definitivně zmizel v noře. To měla být ona důvěra? Ale ne, i po letech jen adaptace, zvyk. Musíte odebrat vlčátko matce, vytrhnout zvíře z přirozené sociální skupiny, aby bylo nuceno vytvořit si náhradní sociální vazbu na člověka. A potom ?
Vlče žije s námi. Zná několik osob, ve známém prostředí vypadá spokojeně. Na důvěrně známých místech si hraje, dovádí, těší se ze života. Několik okamžiků strávených pozorováním vlčete může člověku doplnit pohár chuti do života, přidat optimismu. Chvíle pozorování hry vlčat vyváží včerejší hádku s šéfem i pohled na poslední výplatní pásku. Pro nás. Pro lidi odtržené od přírody, vyřazené z ekologických vztahů či vyhnané z ráje - jak komu libo. Za jakou cenu ? Čím platí vlk za chvíli lidského potěšení ?
Z pohledu vlka je lidský svět děsivý. Je chudý na podměty, proti běžnému biotopu vlka je takřka měsíční krajinou, avšak ty podměty, které přece přicházejí, mají naprosto nepřiměřenou intenzitu. Nedostatek jemných podmětů, přinášejících informace o okolním světě a zaměstnávajících vlčí nervový systém, je v lidské "civilizaci" zrůdně doplňován náhlými nárazy zvuků, pachů a světel tak silných, že na nich pro vlka není nic k hodnocení - jeho jedinou myslitelnou reakcí musí být zoufalý pokus o útěk do větší vzdálenosti.
Vlk je zrozen pro život v přírodě: Slyší vytí svých druhů na mnoho kilometrů i pohyb myšky pod vrstvou sněhu, vidí v šeru a registruje pohyb i v nepatrném zbytkovém světle, cítí stopu zvěře po mnoha hodinách, větří kořist na stovky metrů. Aby uspěl a přežil, vyhodnocuje současně množství informací příjmaných všemi smysly. Posuzuje naděje i rizika. Vyzná se v počasí, ví, kdy vystoupit do hor a kdy zůstat v údolí. Odhadne bezpečnou sílu ledu na řece i dobu, do kdy se ještě bude moci bezpečně vrátit před oblevou. Vyzná se v geologii a dokáže vyhrabat noru tak, aby se nesesula ani nebyla za půl roku zalita vodou. Vyzná se v ekologii a ví, kdy bude místní populace hlodavců gradovat a kdy začne jejich četnost klesat. Zná zákonitosti tahu jiných zvířat. Vyzná se v etologii a dokáže hodnotit chování velkých kopytníků i ovlivňovat podle své potřeby chování stáda. Mnoho má vrozeného. Snad ještě více se učí. Učí se sám metodou pokusu a omylu. Učí se ve smečce z omylů druhých. A učí svá mláďata, aby zvýšil jejich šanci na přežití. Učí je vyhodnocovat jemné podměty. Učí je posuzovat naděje a rizika. A učí je chování ve smečce - sociálnímu chování společensky žijícího zvířete.
Vytrhněte vlka z jeho biotopu. Však on si zvykne. Do smrti se sice bude děsit neznámých podmětů z lidského okolí, ale ve známém prostředí bude "spokojený". Vám asi nebude vadit, že jeho nervový systém nemá dost podmětů k vyhodnocování, dost možností k rozhodování. Nikdy se nebude rozhodovat, kdy vystoupit do hor a kdy sestoupit do údolí. A nikdy to nenaučí svá mláďata. Řetězec učení z generace na generaci bude navždy přerušen. Vlk už nebude vlkem. Ani původní ekosystém bez vlka ovšem už nikdy nebude původním ekosystémem.
Vlci zasluhují ochranu. Ale nejsou na tom (zatím) tak zle, aby adekvátním způsobem ochrany jejich druhu byl záchranný chov. Vždyť vlci se poměrně snadno množí, pár mívá za normálních okolností štěňata každoročně a ve vrzích je více mláďat. Důvodem jejich ohrožení je úbytek životního prostoru - devastace přirozených ekosystémů, ale především jejich přímé pronásledování. Vzpomeňme na Beskydy - jak rychle byly požadovány výjimky ze zákona, jak brzy po objevení jediné(!) smečky byly navrhovány "regulační (!)" odstřely, jak rychle někdo stihl vypsat odměnu za nelegální usmrcení chráněných vlků. A jak rychle se dostalo do sporu ministerstvo zemědělství s ministerstvem životního prostředí o tom, zda má být vlk chráněným druhem nebo hájenou zvěří, aneb "z které kapsy vytáhne stát korunu". Troufám si tvrdit, že hlavním faktorem působícím devastaci populací vlka (i např. rysa) jsou předsudky lidí, zejména lidí v přírodě ozbrojených - myslivců. Zatím co veřejně si myslivecká loby připisuje (obvykle málo podložené) zásluhy na ochraně přírody, uvnitř mysliveckých společností panuje dojemná shoda nad přijatelností a odůvodněností nelegálních odstřelů šelem i dravých ptáků a sov. Nezmění-li se veřejné mínění v této věci, budou myslivci dále porušovat zákon (jednotlivě), tolerovat a skrývat porušení zákona (kolektivně) a zasazovat se o výjimky a změny zákona (organizovaně).
Ochrana vlků začíná u veřejného mínění. U přesvědčování lhostejných, hrabivých, nikdynespokojených pitomců, aby kousek Světa nechali Přírodě či Bohu - jak komu libo. Chov vlků v zajetí není vhodnou cestou (a každý skandál vyvolaný případným únikem chovaných zvířat je pro ochranu vlků neštěstím). Chraňme vlky, bojujme za ochranu vlků, ale nechovejme je doma !!!
Chovejme československé vlčáky. Naše plemeno za to stojí. Českoslovenští vlčáci již dávno nejsou kříženci vlka a psa. Jsou plemenem psa. V přírodě jsou sice "jako doma", jenže i mezi lidmi jsou "doma". A možná, že přirozená krása československého vlčáka občas někomu připomene, že ještě krásnější tvor, vlk, bojuje o přežití.

Zdroj: Časopis Fauna, ročník 10, č.22/1999
(převzato z webu:http://prizrak-karpat.webnode.cz/)

Autorem článků je pan Ing. Jedlička, texty byly s laskavým svolením autora převzaty z výše uvedeného odkazu.

TOPlist