Základní informace o Československém vlčáku

Úvod
Šelmy jsou fascinující tvorové. Jen málokdo k nim má neutrální vztah. Často je i pro vzdělané a zasvěcené pozorovatele obtížné udržet si objektivní přístup. Omezenými lidmi zvířata zavrhovaná, po staletí pronásledovaná a na mnoha místech vyhubená, přírodními národy obdivovaná, respektovaná a v některých kulturách i uctívaná. Nejhorší z lidí šelmám přisuzují své vlastní, typicky lidské vlastnosti. Nejlepší z lidí zasvětí celý svůj život, aby ochránili poslední enklávy jejich životního prostoru, aby byl zachován jedinečný genofond těchto druhů.
Zvláštní postavení zaujímá vlk (Canis lupus, LINNAEUS, 1758), druh kdysi rozšířený po téměř celé severní polokouli. Stěží bychom našli zvíře více zapletené do sítě lidských předsudků a pověr, šelmu více pronásledovanou, hubenou snad všemi způsoby včetně střelby z letadel či kladením pastí a jedovatých návnad. Přesto vlci na některých místech přežívají, především díky své mimořádné schopnosti přizpůsobení, díky své variabilitě. Vlk ovšem není jen obětí hysterie farmářů a pastevců, ziskuchtivosti lovců kožešin či zvrhlosti myslivců a střelbychtivých dobrodruhů. Vlk je totiž nepochybně předkem nebo jedním z předků psa domácího, tedy všech našich mazlíků od malinké čivavy po nejtěžší molossy. I když některé vlastnosti vlků z doby před více než deseti tisíci lety stěží můžeme srovnávat s dnešními zdecimovanými populacemi stejného druhu, a i když mnozí badatelé pozorovali u různých plemen psů i prvky chování charakteristické například pro šakala, vlk zůstává nejpravděpodobnějším kandidátem pro "určení otcovství" domácího psa.
Nepřekvapí proto, že milovníci zvířat a přírody vždy znovu a znovu přicházeli na myšlenku vrátit psu některé vlastnosti jeho předka, které ztratil během tisíců let života v lidské civilizaci. Vlčí chytrost, která mu radí jak se vyhnout pastím a návnadám, vlčí vytrvalost, díky které překoná lehkým klusem stovky kilometrů, vlčí odolnost, která mu umožňuje žít za polárním kruhem i ve stepích a polopouštích subtropů, sílu, se kterou vůdčí vlk zastaví v běhu obrovského losa nebo samce karibu a zároveň obratnost, se kterou stejné zvíře chytí myš ve vysoké trávě i vrabce v letu. Schopnosti čichu i ostatních smyslů, které si stěží dokážeme představit. Inteligenci, která umožňuje vlkům ve smečce bohatou vzájemnou komunikaci, i silné emoce, které drží smečku pohromadě, umožňují vlčímu páru žít léta v monogamním partnerství, a vychovávat své potomky i v druhém roce jejich života. Samostatnost a sebejistotu, se kterou vůdčí jedinec ve smečce nese svou odpovědnost za ostatní, i toleranci a disciplínu, díky které se vytvoří funkční a spolehlivá hierarchie členů smečky.
Samozřejmě, všechny uvedené vlastnosti najdeme i u domácích psů, jen jaksi "zředěné". Snad proto lidé chovají více než tři sta plemen psů, že každé plemeno charakterizují jen některé z vlastností a schopností vlků. Tyto kvality pak bývají cílenou plemenitbou zdůrazněny, někdy přivedeny až do extrémů hraničících s životaschopností zvířete. Přirozenou a "přírodní" harmonii však nalezneme jen u vlka, a potom u Bílého Tesáka od Jacka Londona. Jen u Bílého Tesáka ?

Jaký je vlastně Československý vlčák?
Jednoduchá odpověď : Nádherný ! Skvělý ! Jedinečný !
Možná je dobré dodat: Pro toho, kdo ho dokáže docenit. Mnoho lidí se domnívá, že Příroda dělá všechno úplně špatně. Musí přijít člověk, aby to napravil. Z tohoto pohledu je ovšem československý vlčák krokem zpět. Jestli se domníváte, že rovný hřbet je horší než šikmý, dozadu spadající, kupte si raději německého ovčáka. Má-li být podle vás spodní čelist delší než horní, kupte si boxera. Když se vám nelíbí hustá, vlkošedá srst, zkuste třeba peruánského naháče. A nechcete-li, aby váš pes byl hrdou a samostatnou osobností, doporučuji pejska plyšového. Československý vlčák je alternativou pro všechny, kdo se chtějí s Přírodou smířit. Dokáže vám totiž nastavit zrcadlo i ukázat cestu.
Československý vlčák "stavbou těla, pohybem, osrstěním, barvou srsti a maskou připomíná vlka", říká hned v úvodu standard FCI číslo 332. Je to patrně nejdůležitější věta z celého pětistránkového dokumentu, protože nedovoluje chovatelům zacházet do krajností tak, jak to můžeme vidět u celé řady "ušlechtilých" plemen psů. Jestliže je vlk vzorem pro československého vlčáka, pak budou-li chovatelé přibližovat své psy k ideálu standardu, budou se blížit i k přírodní harmonii vlka. Avšak budou-li mít v budoucnu tendenci vzdálit se přírodě, pak se odchýlí i od standardu. Chovatelé československého vlčáka tak konečně odmítli ideu, která staví člověka nad okolní svět a lidské dílo nad "pouhé" výtvory přirozené evoluce. I když můžeme obdivovat rozmanitost psích plemen a žasnout nad neuvěřitelnou mnohotvárností domácího psa, neměli bychom jen proto zapomínat, že člověk domestikací vlka nevytvořil novou kvalitu. Naopak, proces "zdomácnění" znamenal především ochuzení původního genofondu, a rovněž zachování, rozmnožení a upevnění mutací - dědičných poruch, vad, a chorob, které by v přírodě byly přirozenou selekcí odstraněny, jejichž nositelé by nemohli přežít. Řada "charakteristických plemenných znaků" psů není nic jiného než příbuzenskou plemenitbou upevněná vrozená anomálie, dědičný defekt, který se z jakéhosi důvodu lidem zalíbil. Chovatelé československého vlčáka se rozhodli pro návrat k Přírodě, nechtějí doma chovat "mutanty".
Neméně důležitá část standardu je ovšem charakteristika povahy československého vlčáka: "Temperamentní, velmi aktivní, vytrvalý, učenlivý, rychle reagující. Neohrožený a odvážný.. Nedůvěřivý, ale bezdůvodně nenapadá. Svému pánu projevuje neobyčejnou věrnost. Odolný proti povětrnostním vlivům. Všestranně upotřebitelný." Strohá a heslovitá řeč standardu je zde dokonale výstižná. Ano, právě takový je československý vlčák. A nejen takový.
Českoslovenští vlčáci jsou velmi společenští, ale současně nezávislí, samostatní. Milují společnost lidí i psů, jsou hraví, velmi inteligentní. Rychle vypozorují charakteristické rysy lidské komunikace, gesta, intonace hlasu, stereotypy v chování lidí i často se opakující slova a zvukové signály. Přizpůsobí se i městským podmínkám, životu v bytě v nájemním domě. Naopak velmi těžko snáší samotu a pocit izolace, odvržení. Nikdy by proto neměli být chováni "u boudy", nesmí zůstat osamělí jako jakýsi "živý inventář dvora". Kdo si pořídí československého vlčáka, bere na sebe závazek uspokojovat po celý jeho život jeho potřeby. Pro československého vlčáka je potřebou i "smečka", společenství. Žijete-li s československým vlčákem, brzy zjistíte, jak změnil a obohatil váš život. Je nejen jiný než člověk, je i jiný než většina psů. Komunikovat s československým vlčákem, sledovat a poznávat jeho chování, reakce i emoce a jejich projevy, to je jako nahlédnout na kraj jiného, širšího světa.
Dospělý československý vlčák je "dospělejší" než jiní psi. Je samostatnější, sebevědomější. Zejména při výcviku si většina psů zachovává spontánnost štěněte, je snadné je motivovat. U československého vlčáka je tomu naopak. K výcviku musíme vždy najít silnou motivaci. Nesnáší jednotvárnost, stereotyp, odmítá několikrát opakovat stejný cvik. Díky svým mimořádným fyzickým schopnostem (ostrost smyslů, aktivita, vytrvalost, odolnost) jsou českoslovenští vlčáci schopni i mimořádných výkonů.. Bleskurychle reagují, dokáží se zorientovat v nezvyklých situacích, samostatně se rozhodovat, improvizovat. Vztah mezi psem a psovodem je však spíše partnerský než podřízený. Jestliže jej u ostatních plemen můžeme přirovnat k vztahu dítěte k rodičům nebo učitelům, pak dospělý československý vlčák se k člověku chová jako dobře placený, vysoce kvalifikovaný odborník ke svému šéfovi. A chováte-li československých vlčáků víc, vůdce smečky se stává "předákem odborů". Určitá nezávislost však neznamená, že by vztah československého vlčáka k lidem, k rodině majitele, byl slabý. Naopak, "svou smečku" bere velmi vážně a špatně snáší změnu pána.
Skutečným zážitkem je sledovat život skupiny několika vlčáků. Po vlcích jim totiž zůstaly zachovány i ty komunikační schopnosti a sociální vazby, které psi v průběhu domestikace ztratili. Ve skupině vznikají vztahy odpovídající vlčí smečce. Teprve když můžeme pozorovat vlkům podobné psy, zjistíme, o co jsou ochuzena ostatní plemena. Změněná barva, délka i struktura srsti, měkké, zavěšené ušní boltce loveckých psů, kupírované ocasy, výběrem zvýšená štěkavost a s tím spojené omezení ostatních zvukových projevů - to vše omezuje schopnost vzájemné komunikace psů. Snad to lidem v průběhu tisíciletí vyhovovalo, snad ochuzená komunikace psů s vlastním druhem vedla k jejich těsnější závislosti na lidech. Naopak českoslovenští vlčáci se dorozumívají nejenom štěkáním, vrčením či kňučením, upřeným nebo uhýbajícím pohledem, držením těla, pohyby uší a ocasu, pachovými signály. Už jen škála zvuků je stěží popsatelná, a samotné "vlčí vytí" má mnoho variací, zatímco štěkání je méně časté. I optické signály vlků jsou u československého vlčáka zachovány. Svůj význam má například bílá "maska" na tlamě, lících a přední části krku. Při různém postavení srsti a rtů zcela mění mimiku obličeje, už malá štěňata spolehlivě reagují na změnu "grimasy" rodičů. Vlkošedá srst má světlejší podsadu a černé konce krycích chlupů - pesíků. Pouhým naježením srsti se náhle změní barva psa. Při hrozbě se např. zvýrazní půlměsíce světlé srsti za lopatkami. Některé světlé nebo tmavé okrsky srsti vyrůstají právě na místech kožních pachových žlázek, kde se psi často očichávají. Pohybuje - li se smečka psů terénem, vedoucí zvíře nese ocas srpovitě vzhůru. Jakmile na něco zajímavého narazí, srst na ocase se rozevře a doslova zasvítí světlá podsada dosud krytá tmavými pesíky. Ostatní zvířata okamžitě reagují ...
Pár československých vlčáků vytváří dlouhodobé partnerství. Feny často hárají jen jednou v roce, stejně jako vlčice. Mateřské chování fen je dokonalé. Ostatní dávají matce a štěňatům přednost u krmení, nosí jim potravu, pomáhají štěňata čistit, hlídají a chrání je, okamžitě reagují na každé zakňučení štěněte. Smečka společně vychovává štěňata, avšak mnohem citlivěji, než můžeme vidět u jiných psů. "Trestem" za špatné chování je, když si dospělý pes přestane hrát, odejde od štěňat a ignoruje je. Druhým varováním je zavrčení. Když dospělý jemně uchopí štěně zuby, musí už mít opravdu pádný důvod. Štěňata jsou velmi vitální, aktivní a odolná.. Je nezbytné, aby se brzy seznámila s lidmi, přivykla si na chování, pohyby a hlasy lidí, získala k nim důvěru. Pak budou po celý život vyhledávat lidskou společnost a kontakt s lidmi.

A jaký není?
Převažují-li u lidí předsudky vůči vlkům nad objektivním přístupem, zachází-li pověry až do kampaní za odstřel několika "zatoulaných" jedinců ohroženého druhu, sotva překvapí, že se i psi podobní vlkům a s vlčími předky v rodokmenech snadno stávají obětí předsudků. Na kolika cvičištích již byli "předem" odmítnuti majitelé československých vlčáků, kolik "zaručených" informací o československém vlčáku rozšířili lidé, kteří nejen že tohoto psa nikdy nechovali, ale ani neměli příležitost blíže se s ním seznámit. Občas dojde i k humorným situacím, když podobný "odborník" začne před špatnými vlastnostmi československých vlčáků varovat jejich dlouholeté chovatele. Má pak vůbec smysl pevně zakořeněné předsudky vyvracet? Pokusme se o to. Jaký tedy n e n í československý vlčák?
Především není příliš "ostrý", kousavý, agresivní. Snad za tuto pověru může pohádka o Červené Karkulce, snad hollywoodské scénáře o zlatokopech roztrhaných na Aljašce hladovými vlčími smečkami. Československému vlčáku se však taková představa vůbec nepodobá. Chcete-li psa agresivního, nabízí se zcela jiná plemena, hledejte mezi teriéry, knírači a pinči, a je-li to stále málo, jsou tu bulteriéři nebo pitbulové. Můžete si přinést třeba tříměsíční štěňátko s polozahojenými jizvami na těle - buď ho zranili sourozenci, nebo vlastní matka. U československého vlčáka podobné vlastnosti nehledejte. Vlci by dávno vyhynuli, kdyby se chovali podle lidských představ a měřítek. Aby se smečka nerozpadla, musí být velmi tolerantní a snášenliví. Většina konfliktů je vyřešena jen pomocí rituálů, hrozbou, náznakem útoku, imponujícím postojem. Vznikající napětí mezi zvířaty se odreaguje ve hře a honičkách. Pro československého vlčáka jsou lidé "vlastním rodem" a rodina "vlastní smečkou". Chová se k nim stejně mírně. Výcvik obrany, ochrany psovoda i zadržení pachatele není založen na agresivitě, ale na loveckém pudu, který je po vlcích velmi silný. Figurant není pro československého vlčáka "nepřítelem", ale "kořistí" nebojuje s ním - loví ho.
Československý vlčák není ani "bázlivý", ani "plachý", nereaguje v afektu. Jistěže - vlk se takovým někdy jeví. I kříženci první generace byli trochu "problémoví", potřebovali dlouhý čas k adaptaci na nové prostředí a podměty, často přijali jen jediného psovoda. Od té doby však uběhlo mnoho let, byla odchována řada generací. Českoslovenští vlčáci byli vybíráni z těch kříženců, kteří nejlépe spojovali vlčí a psí vlastnosti, a výběr povahově nejvhodnějších zvířat pokračuje stále. Přitom byly získány mnohé nové poznatky.
Vlk nemá slabou nervovou soustavu, jen vytrvalé pronásledování lidmi ho přimělo k mimořádné ostražitosti. Doba, která uplynula od vynálezu střelných zbraní, však byla patrně příliš krátká na to, aby strach z člověka byl u vlka dědičně upevněn. Vždyť primáti, včetně člověka, nepředstavovali pro psovité šelmy žádné nebezpečí po miliony let. Ostražitost je u divokých zvířat přirozená, plachost a strach z lidí je však nový, a předává se jako zkušenost - učením. Vlčata včas odebraná matce se chovala zcela jinak, než jejich sourozenci, kteří se naučili reagovat na varovné signály vlčice. Totéž platí i o křížencích prvních generací, jejichž matkou byla vlčice. Již druhá generace se chováním podstatně liší. Podmínkou je však, aby se štěňata dostala do intenzívního kontaktu s lidmi mezi 3. a 7. týdnem života - v době tzv. fáze vtiskávání, kdy si obraz lidí ztotožní s obrazem vlastního druhu.
I československý vlčák bývá ostražitý, nedůvěřivý. Říká to i ostatně i standard plemene. Nejedná impulzívně, slepě, bezhlavě. Dokáže na základě předchozích zkušeností vyhodnotit situaci. Ale rozhodně není málo odvážný.
Československý vlčák konečně není ani "krvelačnou šelmou" nebezpečnou pro domácí a hospodářská zvířata. Samozřejmě že má silné lovecké instinkty, to mají ovšem i všechna lovecká plemena psů, a naprostá většina ostatních plemen. Lovecký pud se dá výchovou usměrnit, vychovaný československý vlčák si nemusí vůbec všímat domácích zvířat ani zvěře v přírodě.

Proč tu je Československý vlčák?
Jednoduchá odpověď: Protože jsou tu lidé, kteří ho milují, kteří již nechtějí žádné jiné plemeno psa. A takoví lidé jsou dnes v celé Evropě. Protože československý vlčák je skutečně výjimečný nejen jako pracovní pes, ale zejména jako náš most zpátky k přirozenějším měřítkům a hodnotám.
Původně vojenský experiment umožnil uskutečnit sen o "psu-vlku", který by se na lidi mohl podívat vlídněji, beze strachu.
A jestli nikdo jiný, pak alespoň chovatelé československých vlčáků se u nás už dívají jinak na vlka. Vlídněji, bez předsudků.